Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Anketa

Jak se Vám líbí nové stránky?

Celkem hlasů:
1264
Hlasování začalo:
16. 11. 2015
Hlasování končí:
neomezeno

Hlasujte kliknutím na jednu z možností

Navigace

Obsah

Kostel sv. Martina: odkaz zaniklé vsi

Památku, která se nachází jihozápadně od městečka Ronova nad Doubravou a asi 2 kilometry od Kněžic, opřádá mnoho pozoruhodností. Víme vůbec jaký skvost kousek od našich domovů na vysokém břehu řeky Doubravy roky osaměle stojí? Původně byl totiž farním kostelem vsi Stusyně, která už zanikla!

Kdy ves a kostel (případně předchůdce dnešního kostela) vznikly, nelze s jistotou říci. Martinské zasvěcení se zřídka objevuje již v první polovině 12. století. První písemná zmínka o vsi a zároveň i o farním kostele však pochází až z roku 1352, kdy je kostel zachycen v registrech papežských desátků.
Poté, co ves Stusyně zřejmě v průběhu husitských válek zanikla, zůstal kostel i nadále farní. V deskách zemských je uváděno podací kostelní až do roku 1615. Tento statut pak zanikl v pobělohorském období a kostel se stal poté filiálním ke kostelu ronovskému. V duchovní přiznávací tabele panství Ronov z roku 1749 je uvedena „kaple s. Martina při městě“, která disponuje pozemkovým majetkem v rozsahu 74 strychů polí, 10 strychů pastvin a 6 strychů luk. (Pozn. strych je stará česká délková míra. Jeden strych je roven 92,5 metru).

Původně malá kaple
V literatuře se uvádí, že kostel je gotického původu – presbytář asi ze 14. století, loď a věž jsou mladší. Datace základních konstrukcí kostela však zůstává nadále pouze otázka průzkumu stavby jako takové. Pro daná období nejsou zachovány žádné písemné prameny. Stavební vývoj lze do jisté míry sledovat v pramenech až od 19. století. V Schallerově topografii je kostel pouze zmíněn spolu s kostelem sv. Kříže, jakožto dva kostely ležící nedaleko vsi Mladotice.

Zajímavý je popis z pamětní knihy ronovské fary, která byla zřejmě v 50. letech 19. století rozčleněna do tématických oddílů, z nichž jeden se zabývá kostely ve farnosti. Zde je uveden úryvek přeložený z němčiny:

„Tento kostel leží vzdálen více než půl hodiny jižně od Ronova, je velmi starý, postavený z kamene, krytý taškami, ohraničen zdí. Okolo kostela je hřbitov, kam jsou pohřbívány mrtvoly zemřelých ze vsi Kněžice.
Dobu založení a nadání tohoto kostela nelze určit, podle tradice mají být zakladateli kostela Haugwitzové, kterým tehdy patřily vsi Kněžice a Biskupice. Na 1. lavici v lodi kostela na epištolní straně stojí: letha Páně 1440, tento rok by snad měl být časem, kdy byl postaven, původně snad jako malá kaple, která byla později rozšířena a změněna na kostel.
Staří lidé vyprávějí, že kdysi existoval kolem kostela dubový les, který byl později vykácen a přeměněn na pole.


Ronovský beneficiát tam má louku, které se ještě dnes říká u Dubu, ačkoliv tam už žádné duby nejsou. V kostele u oltáře na evangelijní straně se nachází náhrobník ze 16. století, silně omšelý nápis ve však nepodařilo přečíst, a tak nemohl být zapsán do této pamětní knihy.
Kostel stojí na skále, pod kterou teče řeka Doubrava směrem k Ronovu. Na tamní věži kostela se dříve nacházely 2 zvony, které byly ale odcizeny zlovolnými lidmi; z této příčiny protože kostel stojí zcela izolovaně, nesmí tam být ponecháno nic, co má nějakou hodnotu. Bohoslužby jsou v tomto kostele slouženy 4krát ročně, a sice na 2. svátek vánoční, velikonoční a svatodušní pondělí, konečně na svátek kostela – sv. Martina v měsíci listopadu. Vede sem 3. procesí v prosebných dnech a v kostele je sloužena mše. V neděli, kdy obyvatelé vsi Kněžice slaví posvícení, je sloužena velká bohoslužba, stejně tak v pondělí Requiem. … Tento kostel vlastní větší majetek než ronovský a heřmaňský farní kostel.“

Dům hrobníka
Někdy mezi lety 1838 a 1879 došlo k výstavbě domku hrobníka a hlídače v jižní části areálu kostela. V roce 1879 je v pramenech uvedeno, že zdejší hrobař a hlídač Jan Pařízský hlásil krádež 10 stromků v nově zřízeném zádušním sadu. K výstavbě ale žádné prameny nejsou dochovány. Je možné, že domek byl postaven při větší investiční akci v roce 1844, kdy bylo vydáno 1742 zlatých 47,5 krejcaru vídeňské měny, bohužel však neznáme rozsah prací.

V první polovině 19. století měl kostel taškovou střechu, ještě k roku 1855 je doložena její oprava. Brzy na to však musely být tašky nahrazeny šindelem, protože rozpočet z roku 1888 počítá se sejmutím starého šindele.
Už v roce 1882 byl kostel poprvé popsán v tehdejší odborné literatuře, a sice v časopisu Method. V článku dašického faráře Josefa Nechvíleho je kostel popsán takto: „Kostelíček tento z kamene vystavěný jednoloďový, k východu obrácený má presbyteř, nepravidelný pětistěn tvořící, s opěracími pilíři na venku, s klenbou gothickou jednoduchou, ale okny okrouhlými. Hlavní oltář s tumbou dřevěnou má obraz sv. Martina biskupa, an dává plášť žebrákovi. – Nad tímto pak obrazem jsou obrázek P. Marie, a po straně socha sv. Šebestiána. Na straně evangelia jest ve zdi kamenné sanktuarium gothické s dvěmi postranními jehlanci rosetovými a prostředním tvář anjela nebo člověka nesoucím. Kazatelnice jest obyčejná visutá dřevěná, ničím neozdobná bez přikrývky.“


Péče předků byla důsledná!
Velká oprava kostela proběhla na základě rozpočtu z roku 1888. Práce však byly (dle účtů) zřejmě prováděny až v roce 1891 (některé se možná protáhly až do let 1893-94).
Tato oprava zahrnovala: zhotovení nového krovu nad lodí, hřeben, nároží a úžlabí byly zhotoveny z plechu. Byly osazeny okapy a bleskosvod. Kostel neminula ani oprava fasády a jejího barevného nátěru. Vydláždění okapního chodníčku. V interiéru kostela oprava omítky ve spodní partii. Spodní část omítek v lodi opatřena mramorováním v olejovém nátěru (odstín sliveneckého mramoru).

V roce 1902 byla otlučena omítka na soklu kostela a kvádrové zdivo bylo pouze vyspárováno. V roce 1908 byla opravena fasáda a zřízeny okenice ve věži. Tehdy byl zřejmě znovu omítnut i sokl, protože už v roce 1914 se opět konstatuje, že omítka nad terénem je odfouklá. Poté došlo opět k jejímu otlučení a vyspárování zdiva. Při stejné opravě byly také zhotoveny dveře do předsíně na východní straně (provedené obdobně jako hlavní dveře).

Žádost o varhany
Dne 10. ledna 1908 požádali obyvatelé Kněžic farní úřad v Ronově o zřízení nových varhan v kostele. Uvádějí, že kostel vládne značným jměním, které se užívá k potřebám farního kostela sv. Vavřince. Ve farním kostele byly postaveny varhany nové a slušné varhany jsou i ve hřbitovním kostele sv. Kříže, v kostele sv. Martina jsou však varhany staré, které sem byly před lety přeneseny a dle vyjádření stavitele varhan Augustina Paštiky nestojí za opravu. Nechali proto od firmy bratří Paštiků, Praha-Žižkov a filiálka Čestín zhotovit rozpočet (ten byl vypracován už 28. listopadu 1907 a dosahoval výše 1805 korun).

Záměru postavení nových varhan nebyly kladeny překážky. Dne 20. října 1908 byl rozpočet na jejich zhotovení schválen také okresním hejtmanstvím v Čáslavi. V lednu 1909 byla zakázka bratřím Paštikům definitivně zadána a 23. března 1910 byly nové varhany v kostele postaveny. Pamětní kniha fary uvádí údaj, že varhany měly 5 rejstříků a přidává poznámku: „Varhany jsou pro malý kostelíček příliš veliké.“ V roce 1909 byl bleskosvod na kostele shledán nedostatečným. Konkrétně se uvádí: „Dle výnosů místodržitelských musí míti věž nový svod po hraně jihozápadní. Sací hroty jsou ve zlacení sešlé, na věži je pětiramenný, na kostele kuželovitý. Tyč s křížkem jest tolik nakloněna, že většímu nárazu vzdorovati by nemohla. Vedení jest sešlé.“

Jeden z posledních záznamů...

V roce 1929 byl vydán svazek Soupisu památek uměleckých a historických věnovaný čáslavskému okresu. Kostel je v něm popsán takto: „Presbyterium poukazuje na vznik jeho ve stol. 14.; loď a věž kostelní jsou však mladšího původu. Posledně důkladně opraven kostel před r. 1914; tehdy také k jižnímu, původnímu portálku přistavěna předsíňka. Jest to drobná, omítnutá, prostá, kamenná, orientovaná stavba; sedlová střecha kostela i jehlan věže kryty břidlicí. Presbyterium gotické, loď a věž pravděpodobně renesanční. Presbyterium na vnějšku opřeno čtyřmi, jednou odstupněnými opěrnými pilíři, které zakončeny jsou štítkem a kryty novější deskou; kolem presbyteria obíhá trnož, prostě sešikmená. Hlavní, málo profilovaná (jedním výžlabkem) římsa je novější. Okna s lomeným, kamenným neprofilovaným ostěním nemají kružeb. Loď a věž jsou zcela bez detailů, až na polokruhová, nově upravená okna. Uprostřed jižního boku lodi kamenný, pravoúhlý gotický portálek, jehož vnější nároží, je profilováno. Nyní není používán, je zazděn. Do kostela vchází se zcela prostým, novým vchodem v přízemí věže zřízeným.
Uvnitř je kněžiště křížem sklenuto. Žebro, profilované dvěma výžlabky, končí bez konsol. Svorník kruhový, zcela hladký, neprofilovaný. Vítězný oblouk polokruhový a bez detailů. Všechny tyto části z kamene, neomítnuty. Loď s rovným stropem je rovněž bez detailů.“

Citace pokračuje samozřejmě rozsáhlým a detailním popisem. I z tohoto je však patrné, nakolik si naši předci památky cenili! Dopustíme v 21. století, aby nám spadla?